Je mi 27 let a už počtvrté mě vezou, s pouty na rukou, do vazební věznice. „Výborně, Pankrác… Tady jsem ještě nebyla,“ pomyslím si a s celkem optimistickou náladou se podrobuji důkladné osobní prohlídce. V těle mi ještě koluje zbytek drog, který jsem si do sebe vpravila na policejní stanici. Po mnoha zkušenostech při zatčení jsem moc dobře věděla, jak to sehrát tak, abych měla prostor i čas si fet dát. Vzdát se poslední dávky jsem se totiž nikdy nehodlala.
Začíná obvyklá mašinérie. Všechny osobní věci mi zabavují, místo toho vyfasuju fialovou teplákovku, ze které je jasné, že jsem zatím jen obviněná. Zadřepovat nahá před bachařkou, ukázat dutiny a jde se. Odvádí mě do menší cely, kde zůstanu na izolaci do pondělí. To je taky den, kdy mi vrátí tabák a pár osobních věcí. Do té doby budu spát, snad.
Místo spánku ležím na posteli a s postupným střízlivěním si promítám svůj život. Jdu počtvrté sedět, hrozí mi kolem tří let odnětí svobody. Jsem totiž nenapravitelný recidivista -alespoň podle soudců. Od posledního trestu uběhlo pouhých 51 dní. Padesát jedna dní takzvané svobody. Nevěřím, že jsem to mohla nechat zajít tak daleko. Vtíravé myšlenky mi nedají spát. Proč jsem jen nejela po propuštění domů? Proč jsem upřednostnila drogy? Proč mám pocit, že pro mě nic jiného nemá smysl?
A teď si říkám, kolikrát ještě budu čekat v cele na svůj rozsudek? Myšlenky se nesouvisle vynořují a zase padají kamsi hluboko do bažin v mém mozku. Nevím, jestli někdy dokážu něco jiného, než žít na ulici a píchat do sebe jehly. Jak jsem si mohla tak málo vážit svobody, když jsem tam nevydržela ani 2 měsíce? A nejhorší na tom bylo, že jsem si na to zvykla. Zvykla jsem si, jak to ve vězení chodí, znala jsem tam už mnoho zákonitostí, věděla jsem, do čeho jdu. To je na tom všem asi nejstrašlivější. Že jsem počet svých trestů říkala s jakousi hrdostí v hlase. Bylo to asi jediné, co jsem „dokázala“. Alespoň tak jsem to vnímala.
A pak se stala ta nejbolestivější věc. Zemřel mi můj nevlastní otec, který se o mě staral od malinka, který mě miloval jako svou vlastní, který pomohl mámě dostat se ze závislosti. Zemřel, a já jsem se to dozvěděla mezi futry vězeňských dveří, které se hlasitě zabouchly dříve, než jsem stačila informaci vstřebat. Zemřel s vědomím toho, že jsem nebyla schopná dojet domů, zemřel a věděl, že jsem dala přednost drogám před nejbližšími.
Zaplavila mě nepopsatelná bolest, měla jsem pocit, že jeho smrt ve mně cosi zlomila. Najednou spadla zeď, kterou jsem si stavěla mezi sebe a mé emoce pomocí všelijakých látek. Byla to bolest, která se ve mě hromadila tolik let. Bolest, kterou jsem potlačovala, kterou jsem přepíjela a přefetovávala. Už si ani nevzpomínám na poslední opravdové setkání s mými emocemi. A najednou se ten špunt uvolnil a všechno muselo ven.
Byla jsem bezmocná, zavřená za zdmi, zavřená za mříží jako nebezpečné zvíře. A hlavně jsem si to celé začala opravdu uvědomovat.
Neprospala jsem snad ani hodinu v kuse. Všechno na mě začalo doléhat: vzpomínky, strach, který jsem mívávala, přátelé, které jsem ztratila, kamarády, které jsem přežila, rodinu, kterou jsem zklamala. Stala se ze mě troska, které už nikdo nevěří, dcera, kterou by vlastní matka raději neznala. Když usnu, zdá se mi o tom, že zemře i máma, budím se s pocity viny, jak jsem to mohla dopustit. Bála jsem se o maminku, tak hrozně moc jsem se bála, že to nezvládne. Věděla jsem, že takhle to dál už nejde, věděla jsem, že jestli budu pokračovat, tak určitě umřu a já ještě nechtěla zemřít.
V tomhle momentě se ve mně probudila síla a touha dostat se pryč z tohoto kolotoče. Ještě jsem nevěděla jak, ale už jsem nikdy nechtěla být takto bezmocná, když jediný člověk, kterému na mně ještě záleželo, trpěl, a já nemohla pomoci. Tohle byl můj bod zlomu. Byla to bolest, strach ze smrti, setkání s realitou a přirozená láska k mámě. Po dlouhých letech jsem si něco opravdu přála. A to mi dalo odhodlání.
Jakmile jsem se v sobě rozhodla, věci se začaly dít, jak nejlépe mohly. Soudci, vlastně nevím proč, mi dali poslední šanci. Chápali, že vězení neplní u mě téměř žádný účel a tak jsem dostala celkem nízké tresty. Také jsem je prosila o léčbu. Bylo mi vyhověno. Byla jsem odsouzená na rok odnětí svobody a po výkonu jsem měla podstoupit ústavní protitoxikomanickou léčbu, kde jsem nakonec strávila dalšího půl roku. Také se mi podařilo dostat se ve výkonu trestu do Opavy a tam jsem po mnohých rozhovorech byla doporučena na patro pro léčbu závislostí.
Jsou to nyní 2 roky, co jsem byla propuštěna na svobodu. A ač se potýkám s problémy, jsem teď asi nejšťastnější za celý život. A máma taky. Konečně o mně může říct něco dobrého. Při vzpomínce na nevlastního otce mám stále slzy v očích. Přála bych si s ním ještě jednou mluvit, aby věděl, že to jeho „prcek“ zvládá. Ale to už nejde. Zbývá mi jen jít dál společně se svým svědomím, svými sny a svým odhodláním. Je to nikdy nekončící cesta, je to život, který má nekonečně variací, stačí si jen vybrat kudy jít.
Comments