Text: Helena
Je sobota odpoledne 14. března, začátek koronavirových omezení a s přítelem přemýšlíme, co udělat pro jeho rodiče, kterým je kolem osmdesátky. Žijí téměř na samotě, u hranic, do nejbližšího obchůdku mají několik kilometrů, do nejbližšího městečka kolem patnáctky. Když voláme, jak se mají, tak zjišťujeme, že pohoda, nic se neděje, nic nepotřebují a co potřebují, tak si v pondělí koupí. Přesto nejsme klidní, takže se domlouváme, že v neděli přijedeme a cestou jim uděláme zásobní nákup, ať pak můžou sedět na zadku doma nebo na zahrádce a nemusejí běhat po obchodech.
Takže hurá na to… první vozík plný jídla a drogerie (máme vše kromě toaleťáku, ten už došel). Druhý vozík přeplněný basami s pivem. Mladík u pokladny chvíli kouká, pak prohlásí „no takový nákup jsem tu ještě neviděl, to fakt všechno to pivo chcete, na co?“.
Pravdivá odpověď by byla, že to je nezbytná zásoba na tři týdny. Táta pravidelně pije, vlastně tekutiny doplňuje jen pivem. Je pro nás těžké si představit, že po desetiletích pití by v pohodě přesedlal na čaj a vodu, kdyby náhodou obchod zavřeli či v něm pivo došlo. Spíš si představujeme ten těžký absťák, který by nastal, protože víme, jak táta bývá nervózní a začíná se třást už po dopoledni, kdy se nemůže napít, protože něco vyřizuje autem. A taky díky osobním zkušenostem přítele i víme, jak je náhlá abstinence pro alkoholika nezvladatelná i nebezpečná.
Současně si uvědomujeme, že ti nejbližší v tátově okolí si nechtějí jeho těžký alkoholismus příliš připouštět. Tak i přes zdánlivou absurditu pivem plně naloženého cinkajícího auta máme uklidňující pocit, že to takhle je fajn, v pořádku a potřeba.
Hurá, jsme tady, na samotě u lesa… Vytahujeme nákup jídla, pak první basa piva, druhá, třetí… šestá. Pročpak tolik a kam to dáme, ptá se tátova dlouholetá partnerka. Táta se neptá, ten ví… nic moc neříká, ale vnímám tu úlevu, že jsme mysleli i na tohle, a že jeho potřebu piva bereme jako danou věc. A my věříme, že nezvykle velké zásoby si společně s partnerkou zvládnou uřídit tak, aby táta zůstal jen na svých obvyklých dávkách.
V pondělí ráno s tátovou partnerkou ještě šup do nejbližšího městečka, pro chleba a do lékárny – abychom zjistili, že roušky ani desinfekce už nejsou, paralen už taky ne, i když něco podobného ještě ano. Chleba máme už jen půlku, obchod je přeplněný lidmi. Teprve po téhle zkušenosti vidíme, že rodičům začíná docházet, že se tam venku ve světě něco asi fakt děje. Tak si ještě vykládáme, co a jak může v nejbližší době být jinak, než byli zvyklí, a jak na to, ať tuhle novou situaci zvládnou co nejvíc v pohodě.
Po obědě vyrážíme zpět do Brna. S dobrým pocitem, i díky tomu, že jsme taky jednou přiložili ruku k dílu, protože obvykle pomoc rodičům zůstává na jiných blízkých.
Takže za mě: když se teď, v době koronavirových omezení, staráme o zásobování svých blízkých seniorů, já jsem pro, ať bez zbytečných řečí přidáváme do košíku i jejich obvyklou dávku alkoholu, přestože nás jejich nadměrné pití netěší…
Comments