Už se neválím na ulici

Někdy stačí nešťastná shoda okolností a život se člověku sesype jako domeček z karet. Sedmatřicetiletá Irena o tom ví své. Snaha vyřešit letité úzkosti ji dohnala až k alkoholismu a lékové závislosti. Žila na ulici, ve feťáckém doupěti, spala pod mostem. Ačkoli to vypadalo beznadějně, nakonec v sobě našla dost sil, aby podstoupila léčbu a znovu se postavila na vlastní nohy. Překonala svou minulost, poprala se s dluhy a s přítelem založili rodinu. Pak ovšem přišla další nečekaná rána, přítel tragicky zemřel a Irena zůstala se synem sama.

Tragická událost i zkušenosti se závislostí ji přivedly na cestu pomoci druhým. Sama říká, že kdyby její příběh pomohl jednomu či dvěma lidem, znamená to pro ni hodně a určitě to má smysl.

Ireno, jaké jsi měla dětství a mládí? Stalo se tam něco, co tě později dovedlo k závislosti?

Z dětství si hodně vybavuji dovolené a prázdniny, ale už kolem mých 13 let se u mě začaly především v noci projevovat úzkostné stavy. Byl to hlavně strach ze smrti. Rodiče nevěděli, co se mnou. Bála jsem se o tom mluvit, že si ostatní budou myslet, že jsem blázen. Mamka byla chápavější, ale taťka nerozuměl, o co jde, poslal mě spát a říkal, ať to neřeším. To jsem tehdy moc špatně nesla. Proto se dnes ke svému synovi chovám úplně jinak, protože vím, jak je důležité, abych jej vždy vyslechla a snažila se pochopit, co se děje. Toto jsem od svého otce nikdy neměla.

Řešilo se to nějak dál?

Navštěvovala jsem chvíli psychiatra a užívala jsem léky proti úzkostem, pak mě předal do péče neurologa, kde mi ještě našli epileptická ložiska. Ale já jsem vlastně až do doby, kdy jsem se stala závislou na alkoholu nikdy žádný epileptický záchvat neprodělala. Takhle to pak nějak šlo až do maturity.

Kdy přišly první zkušenosti s alkoholem?

To bylo na střední škole, na kterou ale vzpomínám ráda. Chodívali jsme s kamarádkama občas na pivo nebo panáka, někdy bylo alkoholu i víc, ale tehdy jsem ještě žádné problémy nepociťovala. Vůbec jsem to nevnímala, že by mi hrozila nějaká závislost, alkohol jsem tehdy k životu nepotřebovala.

A pak se to změnilo?

Zvrat pro mě nastal kolem maturity v roce 2000, kdy mi umřel děda. Strašně těžce jsem to nesla. Tehdy jsem navíc prožívala i svoji první velkou lásku, která trvala přes dva roky. Na svatbu jsem ještě nemyslela, ale chtěla jsem s ním po škole začít bydlet a tak. Bez uvedení důvodu jsem ale z ničeho nic dostala kopačky a to byla druhá rána, kterou jsem neunesla. Bylo toho na mě moc. Jsem od přírody hodně citlivý člověk.

Jak vypadal tvůj život po maturitě? Měla jsi problém s hledáním první práce?

Byla jsem bez praxe, přihlášená na úřadu práce a nemohla jsem nic najít. Cítila jsem se osamělá. Bydlela jsem tehdy ještě u rodičů. Moje mladší sestra ještě chodila do školy, taťka je řidič kamionu, takže byl pořád pryč. Do toho všeho se ještě naši rozváděli. Než se mamka odstěhovala, měla už jinou známost a chodila po večerech ven. To mě hodně ubíjelo, chtěla jsem, aby zůstávala někdy doma, když zrovna mám takové těžké období a pěkně se v tom plácám. Nikdo ale nebyl po ruce, byla jsem hodně sama.

Projevovaly se v té době nějak víc ty úzkosti, které jsi popisovala?

To ano, měla jsem ty úzkosti šílené, nevěděli, co se mnou. Bylo mi 19 let a ty úzkosti mě ničily. Měla jsem problém vyjít z bytu. Pak jsem si našla doktorku, která mi nasadila nějaké léky a taky něco na spaní. Pak se to všechno rozjelo. Mamka už se od nás úplně odstěhovala. Byla jsem doma a pořád jsem měla nějaké psychické problémy, byla jsem nespokojená se svým životem, pořád mě něco trápilo. Užívala jsem lék na spaní hypnogen a zjistila jsem, že se po něm cítím dobře, uvolněná a že mi tento stav vyhovuje. Přestala jsem brát antidepresiva a když se u mě objevila úzkost, tak jsem si dala čtvrtku hypnogenu a mohla jsem normálně fungovat. Vytvořila jsem si na tom závislost, navíc mě to jakoby zasytilo, nemusela jsem ani moc jíst. Cítila jsem se v pohodě, byla jsem bez úzkostí, líp se mi řešily i další problémy a stresové situace.

A v té době už jsi léky začala kombinovat i s alkoholem?

Když mi došly hypnogeny, nevěděla jsem, co mám dělat. Naši měli doma bar s alkoholem, ale to mi moc nechutnalo, co si pamatuju, ale vím, že jsme měli doma ještě krabicové víno, tak jsem si ho zkoušela dát prvně s vodou, pak bez. Bylo mi dobře, začínala jsem víc a víc pít. Na druhou stranu, když došel alkohol vracela jsem se k těm hypnogenům a jelikož mi doktorka už ty léky nechtěla dál předepisovat, našla jsem si druhého psychiatra, který mi je napsal. Měla jsem to takhle vymyšlený, že jednou za 14 dní si jdu pro léky k jedné doktorce a jednou za 14 dní k druhému doktorovi. A jestli jsem to kombinovala? Když jsem pila, tak jsem mívala ze začátku kocoviny a zjistila jsem, že po hypnogenu je kocovina pryč a můžu normálně fungovat. A takhle vlastně začala ta závislost. Dávala jsem si léky a do toho jsem pila, abych si spravila náladu, odehnala kocovinu a mohla dál pít.

Co doma? Všiml si někdo, co se s tebou děje?

Naši to zatím moc nevnímali, dokázala jsem před nimi fungovat. Navíc jsem byla skoro pořád sama. Jednou jsem to ale přehnala a skončila v nemocnici. Tím už to doma začali víc vnímat, taky si všimli, že hubnu. Doma jsem vůbec nejedla. Potom do toho ještě přišlo noční pomočování, když jsem byla opilá a pod léky. Pak už jsem si schovávala alkohol do neprůhledných PET lahví, do kterých jsem si nalila víno.

Co v tento moment dělala rodina? Snažili se pomoct?

Rodina mi říkala, že si musím najít práci. Ještě je třeba říct, že v té době, kdy závislost začínala, jsem nějaký čas normálně pracovala a to můj stav trošku zlepšilo. Z té práce jsem ale musela odejít a našla jsem si na nátlak rodiny jinou, kam jsem chodila s odporem a tam už jsem pila i v pracovní době. A pak už to naši začali vnímat jako problém a objednali mě na detox na psychiatrii. Nepamatuju si, jak mně to tenkrát řekli, ale vím, že jsem stála před těma dveřma, oni mi tam dávali věci a já jsem brečela, že tam nechci jít, že nevím, co mě tam čeká, nikdo mi neřekl, do čeho jdu.

A v té době sis ještě neuvědomovala, o jak vážný problém se jedná?

Ne, ne, vůbec. Závislost jsem jako tenkrát vůbec nějak nebrala. Vůbec jsem si neuvědomovala, že bych mohla být závislá na alkoholu a lécích. Závislost pro mě byla neznámý pojem. Říkala jsem si, že prostě jenom piju, ale závislá? Vůbec jsem neměla ani ponětí, co to znamená být závislý. Vůbec. Na to, kolik jsem vystřídala psychiatrů, nikomu nebylo nápadný, že bych mohla být závislá na těch hypnogenech, že jich chci tolik, že hubnu, nikdo mi o závislosti nic neřekl.

A myslíš, že kdyby v ten moment už něco vytušili a nechtěli by ti ty léky dát, že by to mohlo něco změnit?

To nevím. Myslím, že kdybych neměla ty léky, tak bych víc pila, léky bych si nahrazovala alkoholem. Asi by to nepomohlo, měla jsem svůj svět, vyhovovalo mi to, takže prostě jsem byla spokojená.

Pomohl nějak detox na psychiatrii?

Na tom detoxu jsem poznala lidi, kteří byli závislí na drogách, tehdy jsem vůbec nevěděla, co to znamená, bylo to pro mě něco úplně nového, já jsem tam byla, jen abych si očistila tělo od těch léků a alkoholu. Pamatuji si, že jsem tam měla abstinenční příznaky, dostávala jsem různé léky a tam se mi projevil první epileptický záchvat a byla mi potvrzena alkoholická epilepsie. Taky jsem tam potkala svého dnes už bývalého manžela. Celkově tam spíš řešili moje úzkosti než závislost. Naši tehdy plánovali, že by mě dali na tříměsíční protialkoholní léčbu, ale protože jsem to měla kombinované, tak mě nakonec dali na ten detox. Dnes lituju toho, že jsem tehdy na tu léčbu nešla, možná mohlo být všechno jinak.

Jak to bylo s tvým manželstvím?

Byli jsme od detoxu v kontaktu. Přijel k nám poté, co byl propuštěn z terapeutické komunity. Já jsem byla na úřadu práce. Nic jsme nedělali a začali jsme spolu pít. Pak nás taťka vyhodil z bytu, chvíli jsme byli u mojí babičky, ale nikdo nás u sebe dlouho nechtěl. Nakonec jsme skončili v Praze, kde nám pomohli jeho rodiče, kterým jsem se moc líbila a na popud jeho maminky jsme se vzali. Manželovi rodiče nám ze začátku pak v Brně platili garsonku, chtěli abychom se starali sami a chodili do práce a my jsme chvilinku fungovali, ale pak to nabralo na obrátkách. Neměli jsme na nájem, v bytě hroznej bordel. Nakonec jsme se museli vystěhovat a jeli jsme stopem zpátky do Prahy. Chvíli jsme bydleli u manželovy babičky a oba jsme pracovali v KFC. V práci jsme pít nemohli, ale dalo se to ještě ukočírovat. Napili jsme se před směnou, abychom měli hladinku. Ale pak se na to přišlo a kvůli alkoholismu nás vyhodili z práce. Dál už ze strany rodiny přestala jakákoli podpora, neměli jsme kam jít.

Co jste dělali? Žili jste na ulici?

Manžel si vzpomněl na kamarády z doby, kdy sám bral drogy. Takže jsme začali bydlet na Žižkově ve feťáckém doupěti. Tehdy už jsem zkusila i drogy, ale nic mi to neříkalo. V tom doupěti ve sklepě jsme spali na oblečení a sehnali jsme si deky. Museli jsme taky vyřešit, z čeho budeme žít a tenkrát byl mezi feťáky hit krást poklice z aut, tak jsme se do toho pustili taky. Neslo to docela hodně. Večer jsme chodili krást poklice a pak jsme je prodali na autovrakoviště. Potom jsme si kupovali víno, později rum a opilí jsme šli zpátky do doupěte.

Jak dlouho to trvalo?

To už nedokážu úplně přesně říct. Pak se ale jednou stalo, že nám z toho doupěte ukradli všechny věci. Manžel byl velmi naštvaný a agresivní. Když byl opilý, tak někdy mlátil i mě. Nenapadlo ho nic jiného, než to sklepení podpálit. A my jsme potom začali přespávat pod mostem, po barácích na schodech a pak jsme se nastěhovali do opuštěné zahradní chatky a tam jsme spávali i bydleli, ale pořád jsme kradli. Celkově se toho v té době stalo hrozně moc. Třeba mi jednou někdo do pití nalil durman a já jsem se pak probudila v nemocnici na detoxu a vůbec jsem nevěděla, co se stalo. Do toho všeho epileptické záchvaty a ještě mě srazilo auto, kdy jsem měla zlomené obě ruce, jednu nohu a roztříštěnou pánev. Jak jsem mohla chodit aspoň o berlích, hned jsem se vrátila k zaběhlému životnímu stylu a k alkoholu. A pořád mi nedocházelo, že bych měla s pitím přestat.

A chytili vás někdy u těch krádeží?

Párkrát nás chytli, byli jsme vždycky domluvení, že já odmítnu vypovídat. Vždycky jsme měli smluvené místo, kde se pak sejdeme. A takhle to pokračovalo stále dál. Kradli jsme i na objednávku pro pražské taxikáře. Ale jednou nás chytili a bylo jasné, že manžel zůstane ve vazbě delší dobu. Nevěděla jsem, co mám sama v Praze dělat. V zoufalství jsem šla na nádraží a poprosila řidiče autobusu, aby mě vzal do Brna, že mu peníze donesu. Opravdu jsem chtěla jít za rodiči a za cestu mu zaplatit. Řidič, můj zachránce, mě skutečně vzal do Brna a peníze nakonec nechtěl. Řekl, že až se někdy potkáme, tak spolu půjdeme na skleničku... Už jsem jej nikdy neviděla, ale vděčím mu za svůj život. Opravdu mě zachránil a ráda bych mu poděkovala.

Podařilo se ti nastoupit na nějakou léčbu?

Hned v Brně jsem kontaktovala mamku a pak jsme spolu navštívili psychiatričku, která mi pomohla se co nejrychleji dostat do léčebny, kde jsem podstoupila tříměsíční protialkoholní léčbu. Zajímali se tam o moji situaci a když zjistili, že nemám domov, nabídli mi, jestli bych nechtěla zkusit jít do domu na půli cesty pro lidi závislé na alkoholu. Všechno dobře dopadlo a od podzimu 2006 jsem tam začala bydlet. Prvně jsem si našla práci v supermarketu, potom jsem dalších 10 let pracovala jako uklízečka. Průběžně mi ale začaly přicházet různé exekuce a dluhy. V domě na půli cesty jsem byla asi 2 roky, dokončila jsem protialkoholní léčbu a našla si přítele, který se také léčil z alkoholismu.

Pak jste spolu začali bydlet?

Ano a v roce 2009 se nám narodil syn. Oba jsme abstinovali, on si potom občas dal, já jsem to po nějaké době taky zkusila, ale nevyšlo to a v roce 2013 jsem měla recidivu. Tenkrát mně přišel ještě jeden obrovskej dluh a to mě úplně porazilo. Můj syn je moje vysněné dítě a představa, že bych mu nemohla nic dát a nic koupit... a bylo to ještě o Vánocích. Každý mi říkal, že se to nějak udělá, ale mým utěšovatelem se stal opět alkohol. Přes záchytnou stanici jsem šla na otevřené oddělení pro alkoholiky a tam jsem se dala dohromady. Od té doby už opět abstinuji. Alkohol je pro mě momentálně tabu.

Chystáš se synovi někdy říct o svojí závislosti a čím sis prošla?

Už jsem s ním o tom trošku mluvila. Říkala jsem mu, že mamka, když byla mladší, tak víc pila a dělala špatný věci. A hlavně jsme o tom mluvili v době, kdy přítel začal víc pít a nebyl třeba večer doma. A on to vnímá, že alkohol je špatnej. V budoucnu se bude určitě víc ptát na svýho taťku, řeknu mu pravdu, jak to bylo, nebudu před ním nic tajit.

A jak to zvládáš poté, co se stalo?

Před rokem přítel tragicky zemřel a na vině byl i alkohol. Nic nebylo pro mě horší, ani ta závislost, ani život na ulici, jako když přijdu o člověka. To je to nejhorší, co mě v životě potkalo. S něčím takovým člověk vůbec nepočítá. Po jeho smrti jsem nějakou dobu vůbec nebyla schopná chodit mezi lidi, skončila jsem na nemocenské. Musela jsem taky opustit práci, protože časově nešla skloubit s péčí o syna. O změně zaměstnání jsem ale uvažovala již dříve. A právě i ztráta přítele mě nasměrovala jinam. Svoji budoucnost vidím v sociálních službách, chtěla bych pomáhat lidem se závislostmi. Mám hodně zkušeností, které bych ráda předala dál. Doufám, že i můj příběh někomu pomůže.