ČÁST DVANÁCTÁ - PRVOTNÍ ZOTAVOVÁNÍ
Několik týdnů si nyní úplně nevybavuji.
Občas jsem cítila dotek rukou nebo křik od doktora ,,dýchejte!" Kolem mě neustále něco blikalo a pípalo, stravu a vodu jsem přijímala hadičkami, které jsem měla zavedené přes nosní dírky do žaludku. Doktoři mi přezdívali "náš malý zázrak". Tělo jsem si neuvědomovala, vlastně ani mysl ne. Nic mě nebolelo, nic jsem necítila, byla jsem absolutně prázdná. Morfinové injekce, co jsem dostávala několikrát za den, to ani jinak neumožňovaly.
Asi po 6 týdnech mě přeložili z ára na lůžkové oddělení a snížili dávku morfinu - měla jsem ukrutné halucinace, občas jsem říkala, že chci podepsat revers, jelikož jsem žádné boty neukradla, že nechci mít všude kolem sebe papírové krabice nebo že v noci nechci cestovat na lodi do jiné nemocnice. Bylo to velice zvláštní, jako kdybych ani nežila, jste jak poletující dušička nad vlastním tělem. Bez pocitů a emocí.
Postupně jsem ale na lůžkovém oddělení začala přicházet k sobě.
Zjistila jsem, že mám rozdrcené obratle na zádech a krku, byla jsem jak v krunýři, bez možnosti pohybu. Nohy jsem viděla a uvědomovala si je, ale trčely z nich masivní ocelové konstrukce a nešlo s nimi pohnout. Jenom jsem koukala do stropu a čekala až zase usnu. A postupně jsem začala procitat. Každý den jsem jen plakala a plakala. Začala jsem si uvědomovat co se stalo, ale v těch chvílích jsem litovala toho, že jsem přežila. Proč? Jak je to vůbec možné?! Co se teď stane? Druhý pokus o sebevraždu - a mám děti, jsem mladá, nezodpovědná, určitě to nezůstane bez dalších následků, vezmou mi moje děti. Ale vždyť já je miluji nejvíc, vždy jsem se o ně snažila starat nejlépe! Navždy budu ležet jak lazar. Už nikdy mě nikdo nebude brát vážně. Zklamala jsem. Proč jsem musela přežít? Jako trest?!
Každý den za mnou chodila máma a bývalý manžel. Máma mi předčítala, ví že miluji knihy. A pořád se omlouvala, že nevěděla, že mám takové deprese (ještě aby, přede všemi jsem se to snažila roky skrývat). S bývalým manželem jsem se odmítala bavit, posílal mi květiny a já je rozdávala sestřičkám, nevěřila jsem mu ani slovo. Mámě vlastně taky ne, nikomu. Tajně jsem ale doufala, že mi třeba konečně řeknou pravdu, všichni byli totiž spolčení! Teď už by ale snad konečně mohli být upřímní! Nebo je to pořád málo?! Co se musí stát, aby mi to přiznali?! Jsem jen na obtíž, jsem piraňa, co ostatní jen vycucává. Věčně v depresích a stále nešťastná. Nezasloužím si žít.
Myslela jsem, že aspoň nějaká část ze mě, tam při skoku zůstala, ale po pár dnech mi došlo, že se vše vrací jako bumerang a táhnu si to zase v sobě. Nic se nezměnilo. Jen jsem přestala vidět mrtvé a nepopsatelná stvoření. Slyšiny i lehké halucinace zůstaly. Máma jeden den přišla a říkám jí: ,,Vem si ten loupáček, nevím proč mi ho dávají, když nesmím jíst" Ale ona na mě jen nechápavě hleděla. Když jsem to zopakovala již potřetí, zvýšeným hlasem a s důrazem, odpověděla mi: ,,Tamaro, tam ale žádný loupáček není!" Překvapeně jsem hleděla, najednou byl talíř prázdný. Ale to byl jen jeden malinkatý přelud z nekonečna přeludů... Každý den jsem slyšela i svého bývalého manžela, otce mého syna Gustava, jak mě oba společně připraví o děti a udělají ze mě blázna, feťačku! Ale já už půl roku nic neměla! Vlastně čekali, až to dojde takhle daleko. Ale já to věděla, že na to čekají! Skokem jsem jim vlastně vyjádřila, že už odmítám bojovat, že se vzdávám.
Poslouchala jsem do nekonečna od doktorů o mém extrémním štěstí - pád z 30 metrů a žiji! Asi budu i chodit! Jak bych si měla vážit života a sebe. Vlastně žiji kvůli knížce, s kterou jsem skočila, která se mi šikovně zapasovala pod slinivku, kde jsem měla vnitřní krvácení. Kdyby byla o kousek dál, vykrvácím během několika minut, ale já tam ležela přes 8 hodin.
Jenže jejich údiv i podpora mi dělaly ještě větší zlo. Vše jsem ztratila! Udělala bych cokoliv, abych mohla být s dětmi a být šťastná! Teď jsem věděla, že budu už navždy sama. A uvnitř už navždy prázdná. Budu muset utéct do zahraničí, vlastně mě už tu nic nebude držet. Proč to nevyšlo? Přestala jsem brát, proč to došlo i tak až sem? Bez drog to bylo tisíckrát horší, ty "věci" se nedaly přehlížet, ničily mě, ty hlasy mi nedaly spát. Kdybych užívala dál, asi by to nešlo tak z kopce. Neměla jsem přestávat!
Snažila jsem se změnit svoje myšlení, ale nešlo to.... nebylo jediné pozitivum, proč bych měla žít. Následovaly opět návštěvy několika psychiatrů a psychologů... Nenávidím je. Myslí si, že jsou odborníci na cizí životy. Ty jejich chabé řeči, nebudu se jim otvírat, opět jim navykládám jak bohatě plánuji svoji budoucnost a jak jsem šťastná, že žiji. Jak na sobě budu pracovat, a ty obdobné řeči, co chtějí slyšet, aby dali pokoj. Své pravé pocity a myšlenky jim nikdy neříkám. Byla bych za blázna a chtěli by mi narvat léky. A nebo bych musela chodit na ty bezvýznamné terapie. Nikdo mi nikdo nerozuměl ani neporozumí a už vůbec ne tyhle učebnicové tipy lidí. ,,Já vím, jak se cítíte" - no to určitě! Blbče! Opět jsem se uzavřela do knih a čekala na zotavení mého těla.
Tamara - členka Zotavení Brno a skupiny Zotava
Comments