ČÁST DEVATENÁCTÁ- KOLOTOČ PRÁZDNOTY
Nevydržela jsem ani 2 týdny. Další cestu do školy jsem už trávila u svého kamaráda se skleněnkou v ruce, nacpanou pervitinem. Začalo to nevinně, ale pád zpátky do závislosti byl rychlý. A ještě horší než dříve. Opět jsem urovnala vztahy s lidmi z drogové sféry a se svým dealerem trávila každou noc, při rozvozu drog. Spala jsem málo a dávku rapidně navyšovala. Ještě aby ne, když půlku dne trávím se zdrojem a mám tak neomezený přísun. Pravidelně jsem se nad ránem (při tajném příchodu domů), divila, kolik jsem toho za večer sjela. I mému dealerovi se to moc nezamlouvalo, měl o mě strach a taky už mu to asi lezlo do peněz. Ale neměl moc na výběr. Dokážu být velice umíněná a jelikož je můj dlouholetý přítel a vždy jsme při sobě stáli, vztahy jsou už na jiné rovině. Prioritou pro něj bylo, abych byla spokojená a hlavně v klidu. Díky tomu jsem se mohla ocitat v takových stavech, že jsem vlastně ani nevěděla "kdo jsem" nebo spíš, jestli vůbec "jsem".....
A tak se to rozjelo. Bokem šla škola, rehabilitace, terapie s Pavlem Nepustilem a vše pro mě podstatné. O nic jsem najednou nestála, nepotřebovala to. Moje máma to začala po pár týdnech tušit taky. Párkrát mě přistihla při ranním návratu domů a vnímala mé stavy. Začala se mě ptát, jestli už zase něco beru, vždy jsem s důrazem řekla, že ne. Napřed se to dalo, argumentů člověk dokáže vymyslet hodně (byla jsem pít apod.), jenže postupně jsem začala přicházet ve stavu "bez duše" a navíc mé ranní příchody, už byly každodenní. A to už pak člověk nic nevymyslí. Ani nemyslí, je mu to jedno, je psychicky úplně jinde...
Začala jsem se cítit blbě, měla jsem podrápaný obličej a už ani tlustá vrstva make-upu to neskryla. A byla jsem nešťastná, najednou se nedostavovaly stavy jako dřív -nikdo mě nesledoval, mrtví tu se mnou nebyli, šumění stromů nebylo šepotem, necítila jsem propojení s vesmírem, žádné tady a teď. Můj obzor procítění byl najednou tak malý, bezvýznamný a nudný. Všechno bylo naprosto normální. Dávala jsem rekordy v množství drogy, nespaní a počtu dní za sebou v tahu. Ale nic nepomohlo, nic nepřicházelo, jen jsem byla pomalu v rozkladu. Bylo to pryč. Uvědomila jsem si, že to co jsem zažívala, je vlastně to, po čem ve skrytu duše toužím. Chybělo mi to. Plakala jsem po své "nejspíše" toxické psychóze. Všechno, z čeho jsem měla strach, co mě dohnalo k sebevraždě, mi chybělo.
Nikomu jsem se nemohla podívat do očí. Byl to extrém. Bála jsem se sama sebe. A zrovna v tom nejhorším, asi pětidenní nespavosti, zazvonil u dveří můj ex-manžel. Do hajzlu! Poprosila jsem mého bratra, ať mu řekne, že mi je špatně a spím. On ale naléhal tak, že mě bratr donutil jít ke dveřím. Můj bývalý manžel si přede mne klekl na kolena a prosil, ať se vrátím, že spolu všechno zvládneme. Když se naše oči střetly ani jsem nemusela nic říkat, jen slepý by neviděl, v jakém jsem stavu. Oznámil mi, že jde na léčení. Kvůli nám. Alkohol ho v posledních týdnech skoro zabil, po rozvodu se psychicky zhroutil a v kuse pil.... až do teď.
Nevěřila jsem mu, ale jeho pohled do mých očí mne dohnal k pláči. Došlo mi, jak mě teď asi vidí - jako trosku, překopanou, nevyspalou a nešťastnou. Styděla jsem se, moc. To jsem mu to teda ukázala, jak žiji šťastně bez něho! Hrdinko! Zlobila jsem se v duchu sama na sebe. Chtělo se mi plakat. A tak jsme tam jen stáli a oba plakali. V jeho objetí jsem se cítila tak dobře, bezpečně. Chybí mi jeho vůně. Nechci ho pustit. V té chvíli byl můj princ, co mě přišel vysvobodit ze spárů žití s perníkem. Políbil mě a řekl, že až se vrátí, vytáhne z těch sraček i mě. Miluje mě a už neví, jak mi to má dokázat, když to nechci vidět. Ptal se, proč se tak bojím milovat, když oba dva víme, že k sobě patříme. Proč nechci být šťastná? Čeho se pořád tak bojím? A odešel. Já zůstala přikovaná k zemi. Poprvé jsem věděla, že říká pravdu. Byla jsem v šoku, ale ze sebe. Zná mě líp, než se znám já.
Jeho léčba je na 3 měsíce. V únoru bude zpět. Do léčby nastoupil v Brně a po určité době, ho mohu přijít navštívit. Moje utápění v pervitinu se po jeho odchodu ještě zvýšilo. Důvodů bylo více - prázdno, láska k němu a zároveň nespoutaná svoboda, nebude teď o mně nic vědět. Čím dál častěji však moje myšlenky sklouzávaly k možnosti, že jsem se zbláznila. Zkrátka už nechci milovat, mám strach.
A můj mozek zahájil sebeobranu na lásku aniž bych si toho všimla. Spustil před mým zrakem příběh se zvukovým doprovodem a nechal mě v něm žít. Aby mě uchránil. Než se znovu zklamat, raději to zničit. Po vztahu s otcem od Gustava, jsem se totiž zařekla, že už nikdy nechci cítit lásku. Vztah s ním mě zničil, byla jsem jen odpad, který mohl kdykoliv zbít a ponížit. Třeba mě můj ex celou dobu opravdu jen šíleně miluje. Třeba vše, co jsem viděla a slyšela celé ty roky nebylo reálné, ale spustilo se to díky mému strachu z usazení se, strachu z možnosti plnohodnotné šťastné rodiny. Začala jsem se vyptávat a číst plno literatury ohledně psychóz a schizofrenie. A to, že můj ex začal řešit svoje pití, ve mě vyvolávalo mnoho zmatků a obav. Mé ego totiž vždy spoléhalo nato, že on je také závislý, jen na jiné látce. Opět mě překvapil. Neočekávám, že to zvládne. .Ale co když přece jenom? "Co když" byla má nová nejčastější myšlenka. A nevzdávala se. Byla se mnou od rána do noci a s každým potáhnutím pika.
Tamara- členka zotavení Brno a skupiny Zotava
Comments