V ZAJETÍ DROGY

ČÁST DESÁTÁ - SKOK DO NEZNÁMA

Bylo pozdě v noci. Po tvářích mi stékaly slzy, na hrudi jsem cítila nezastavitelnou pulzující bolest.

Máma nebyla doma, ostatní spali.

Zkontrolovala jsem svoje děti, políbila je na tvář a pošeptala nad nimi, že jim bude beze mě líp. Můj život nestojí za nic a oni si zaslouží víc. Zůstanu i tak v jejich srdcích, v jejich životech, napořád. Co jsem měla, jsem jim předala. Je čas odejít.

Oblékla jsem si své oblíbené rifle, vzala si baťůžek a chtěla odejít z domu. V obývacím pokoji jsem potkala bratra, stroze a jasně jsem mu oznámila, že si jdu koupit cigarety. A ať se postará o děti, kdyby se náhodou vzbudily. Jen kývl. Před odchodem jsem si dala sluchátka do uší - slyšiny jsem potom neslyšela, řešila jsem to tak velice často a ráda.

Má cesta byla jasná, nebyla jsem smutná, byl to pro mě stejný čin, jako umýt nádobí například. Jen mé děti ve mě vyvolávaly obrovské pochyby o mé cestě. Rozbořila jsem je přesvědčením, že nejsem dobrá máma a nikdy nebudu, vlastně ani nemohu být. Má duše je velice svobodná a rodinný život ji nenaplňuje, je to povinnost. Argumenty jsem měla ke všemu.

První zastávka byla na mostě nad rychlostní silnicí, příjezdem na dálnici. To by byla hloupost, došlo mi. Výška byla asi jen 15 metrů, mohla bych přežít. Ale hlavně mohu ohrozit jiné lidi, šťastné lidi. A taky jsem tu příliš viditelná, chci mít klid. Být v propojení s vesmírem, božstvím. S sebou jsem si vzala knihu, která mi změnila život. Duchovní kniha o astronomii a meditaci, kompletní výklad času, vesmíru i lidského života. Jmenuje se Nové poselství z Prahy, autor neznámý. Při pohledu na knihu, mi jasně trklo v hlavě, kam půjdu. Mé oblíbené místo, ve všech životních etapách. Nejlepší místo k meditaci, k ukončení starého i započetí nového. Ano, to je ta správná volba. Měla jsem radost.

Byla tu ale ještě jedna záležitost, a to ta, že jsem čistá a střízlivá. Budu mít dostatek kuráže? Věřila jsem že ano, ale tento den bych neměla podceňovat. Je to můj poslední a ráda bych, aby opravdu byl. Po cestě jsem si koupila plácačku vodky a s nechutí ji do sebe naklopila.

Po těžkém výšlapu ve tmě jsem dorazila k cíli. Výhled z místa byl jako na obrázek. Celé moje město, celý můj život tady. A jsem zase zde. Na tomhle místě jsem zažila velice krásné i velice nepříjemné věci. Všechny emoce mnou volně a plynule proplouvaly, bylo mi krásně. To ticho, ten klid. Po tomhle toužím. Obešla jsem celý lom a hledala nejvyšší místo, opravdu jsem chtěla mít jistotu. Po najití vhodného místa (s výškou přes 30 metrů) jsem usedla a meditovala, naposledy se spojila s absolutnem. Do knihy jsem zapsala své důvody a prosby k pohřbu - hlavně ne urnu do země! Chci rozprášit, nejlépe tady z vrchu, ať jsem volná.

Následovala poslední modlitba k Bohu. Při ní jsem plakala, omlouvala se za své jednání, za svoji slabost a prosila o odpuštění do budoucích životů. Dlouho jsem s ním hovořila a řekla mu vše, měla jsem pocit, že má pochopení. Hlavou mi proběhla věta, že Bůh každému naloží pouze tolik v životě, co je schopen daný snést. Pousmála jsem se k nebi a sama si odpověděla: ,, To jsi asi trochu neodhadl a naložil mi krapet víc. Příště to zvládnu, slibuji."

Čas ale ubíhal, promlouvala jsem k nebi přes dvě hodiny. A postupně mě opouštěla odhodlanost. Věděla jsem, že není času nazbyt. Pohlédla jsem dolů - jo, to je tutovka... Pustila jsem si svou oblíbenou píseň a nasadila sluchátka. Na prsou jsem svírala knihu a plakala. Před očima jsem viděla obraz svého táty, psa a dědečka. Poběžím za nimi, chci být s nimi... Zavřela jsem oči, ještě jednou se omluvila za svůj čin, rozběhla se a odrazila. A už tu nebyla...

Tamara- členka Zotavení Brno a svépomocné skupiny Zotava.