Marek byl třináct let závislý na lécích, které často kombinoval s drogami. Co na začátku vypadalo jako parádní jízda, se časem změnilo v noční můru a problémy se na Marka najednou valily ze všech stran jako lavina. Díky svým činům a psychice narušené léky si sáhl na dno svých sil. A i když přišly chvíle, kdy už vůbec nevěřil, že bude ještě někdy normálně žít, našel v sobě odhodlání, aby závislost překonal a pomalu si dává svůj život zase dohromady.
Markovi bude brzy 41 let a cítí se konečně šťastný. Dělí se o svůj příběh s ostatními, aby dodal naději a odvahu těm, kteří třeba prožívají něco podobného.
Marku, obvyklá otázka na začátek, jak to všechno začalo? Jak ses dostal k návykovým látkám?
Mám za to, že vše se jasně vyvíjelo už od mých 16ti let, kdy jsme s kamarády z gymnázia o víkendech občas pili alkohol a zažívali různá alkoholová dobrodružství. Od 18ti let jsem o víkendech pil pravidelně, a to do silné opilosti. Kdo toho hodně vychlastal, byl prostě borec a ostatní ho uznávali. S drogami jsem začal až v 21 letech, konkrétně to byla to extáze. Zážitky spojené s drogami mě strašně lákaly, chtěl jsem mít tu zkušenost a vědět, co to dělá.
Jaký jsi vlastně byl teenager a co tvoje dětství?
Dětství bylo super, měl jsem milující rodiče a prarodiče, věnovali se mi po všech stránkách. Dostal jsem spoustu lásky a byl jsem klidný kluk a mladík. Byl jsem jedináček a dost líný. Nic jsem si nedokázal odepřít. Rád jsem frajeřil a snil o sobě jako o hrdinovi pohádek, později akčních filmů. Chtěl jsem být lepší než všichni ostatní, teď už vím, že jsem byl arogantní a namyšlený. Utvořil jsem si ale vnitřní přesvědčení o své výjimečnosti. Tahle iluze dostávala na frak v oblasti vztahů s dívkami, kde jsem byl naprosté nemehlo a byl to právě alkohol a později drogy, které mi v tomto ohledu občas pomohly.
A jak ses pak dostal k lékům?
Co se týče léků, tam to bylo jasné, přímé a neuvěřitelně rychlé. Do fyzického a 13 let trvajícího návyku na benzodiazepinech (diazepam, neurol, lexaurin, klonazepam atd.) mě dostaly drogy, zejména stimulanty. Protože jsem po nich na dojezdech strašně trpěl jak depresemi, tak úzkostmi a mnoha dalšími přímo neurologickými nepříjemnostmi, začal jsem je užívat. Zdrojem byla lékárna mých rodičů, kteří se k těmto lékům tehdy před mnoha lety stavěli docela pozitivně. Léky na nervy se v rodině vždycky užívaly. Ne nijak moc, ale byla to jistá norma, pomocník v těžkých chvílích nebo na spaní. Brzy mi je začala psát obvodní lékařka a já se už ve 23 letech po několika týdnech užívání neurolu stal fyzicky závislým.
Napadlo tě, že by to mohlo mít nějaké následky?
Abstinenční příznaky byly natolik nepříjemné a stresující, že jsem nebyl schopen ty léky úplně vysadit. A vlastně jsem po čase už ani nechtěl. Chtěl jsem prostě užívat drogy o víkendech a v týdnu plout na svém obláčku lékové latergie a nezajímat se moc, jaké důsledky to může jednou mít... Nutno dodat, že neurol jsem užíval rád ve všedních dnech do stresující práce, kdy mi lezli na nervy klienti a kolegové.
A jak tvůj život v té době vypadal?
Vše se mi dařilo, kariéra, peníze, vztah s přítelkyní, pak další, další, spousta kamarádů... Všechno bylo tak 7 let neskutečně rozjeté, barevné, happy a v pohodě. A já byl King, který měl všechny a všechno na háku. Drog bylo všude kolem mě plno, zkoušel jsem pořád nové a nové kombinace a deriváty, experimentoval se sebou, doslova studoval svoji biochemii... Benzodiazepiny (BZD) mi v té době psala jak obvoďačka, tak psychiatrička. Roky, 10, možná více let. Jen s tím, ať toho neberu moc a dávám si pozor.
Ale na tvojí psychice si takový životní styl asi nakonec vyžádal vysokou daň..
V podstatě rozpad osobnosti, zbláznění se do šílených psychotických stavů, sociální vyčlenění, dluhy, chorobné lhaní, agrese, ostuda...
Mohl bys to ještě popsat podrobněji?
Kritický byl pro mě rok 2015, kdy byla moje životní situace už naprosto neúnosná. Tenkrát jsem byl už dva roky nezaměstnaný a nezaměstnatelný, protože jsem se choval bizarně, impulzivně a divně. Padaly mi společenské zábrany a úplně se stíraly hranice sociálních norem. Navíc jsem na sebe a svoji situaci neměl jakýkoli kritický náhled. Kromě BZD jsem užíval ještě vysoké dávky antidepresiv a k tomu další léky a drogy, pokud jsem se k nim dostal. Měl jsem obrovské dluhy, neustále mi chodily obálky a dluhy rostly. Do toho jsem měl problémy s místní policií, která sledovala moje podivné chování v reálu i na internetu. Byl jsem agresivní a vyhrožoval jsem různým lidem.
Co na to říkali rodiče a kamarádi?
Rodiče ze mě byli nešťastní a nevěděli, co se mnou. Lidi se mě báli, kamarádi ode mě šli dál, byl jsem úplně sám. Všechny svoje problémy jsem zahnal do největší možné krajnosti a stejně jsem si tehdy svůj problém nijak moc neuvědomoval a nenechal jsem k sobě dojít jakoukoli kritiku. Někde ve skrytu duše jsem ale věděl, jak je to všechno v háji. Jenže jsem nevěděl, jak dál a měl jsem strašný strach. Vůbec mě nenapadlo, že to, s čím musím začít nejdřív, jsem já sám. Já sám jsem to všechno způsoboval.
A když se vrátíme do toho krizového roku 2015?
Byl jsem strašně paranoidní, plný vzteku, v létě jsem napadl člověka, který si se mnou přišel vyřídit účty. A pak jednou po užití velké dávky stimulantů mi prostě ruplo a vše se rozjelo neskutečným způsobem. Popis mojí psychózy by byl na celou knihu, můžu ale říct, že tohle bylo to, co zlomilo úplně všechno, co mě nastřelilo jiným směrem a odstartovalo dlouhou a bolestivou cestu uzdravením. Už ta psychóza byla prvním krokem k uzdravení. Protože jsem si to v ní všechno uvědomil. Tam se mi prolomily všechny ty toxické bloky a hranice a nějakým způsobem jsem viděl sebe a svůj život úplně kriticky a reálně. Mluvil jsem tam se sebou a s „lidmi z internetu“, kteří mě natáčeli na youtube a dělali si ze mě srandu, mělo to spoustu obsahů, ale všechno jsem si tam přiznal. To bylo strašně důležité, až v té psychóze jsem nahlas sdělil, jakej jsem zbabělec, šmejd, jaké mám dluhy a bylo mi tam strašně líto rodičů.
Jak to pokračovalo dál?
Rodiče mě našli na zahradě úplně mimo, kde jsem dělal nesmyslné úkony se svíčkami, úplně jsem byl na pokraji fyzického vyčerpání. Mluvili se mnou v klidu, moje bludy mi nevyvraceli. A tenkrát jsem si vlastně řekl o pomoc! A to, že chci na psychiatrii. Protože ač to bylo všechno velice reálné a byl jsem naprosto přesvědčený o reálnosti toho, co vnímám, stejně jsem někde uvnitř tušil, že možná je to psychóza či schizofrenie... Ten největší paradox v hledání pomoci byl ale ten, že jsem chtěl na tu psychiatrii jakoby fyzicky utéct před tím ohrožením, které kolem mne bezprostředně všude bylo. Měl sem strašný strach a myslel jsem si, že přece do nemocnice ti lidé kolem mě nemohou, že je tam nepustí. Rozsah mých bludů a halucinací potom v té nemocnici gradoval až do dramatických „filmových“ rozměrů, kdy byla nemocnice obklopena asi tisícovkou rozzuřených lidí, davem, který mě chtěl veřejně lynčovat a pověsit – jako příkladnou ostudu. Doktoři se museli jít poradit, jestli mě přijmou, a tím mě před zběsilým davem zachrání, nebo přiznají, že to jen hraju, abych si zachránil zadek, a předhodí mne davu. Měl jsem tak strašný zmatek v hlavě a v tom, co mám říkat a jak se mám chovat, že jsem vlastně v reálné psychóze ještě dle svých psychologických znalostí psychózu předstíral...
Zlepšil se pak tvůj stav během pobytu na psychiatrii?
Tehdy jsem tam strávil asi 2 měsíce. Začal jsem zase fungovat, ale bludům o celosvětovém spiknutí proti mě, jsem věřil stále. Psychiatrické oddělení bylo jediné místo, kde na mě nemohli... Lékaři si mysleli, že psychóza odezněla, ale já jsem měl v sobě dál neskutečný bordel jako nikdy předtím. Konečně jsem ale zaujal kritický postoj ke svojí závislosti, následoval detox od BZD a pak léčba v léčebně.
Jaké to pak bylo po návratu domů?
Na léčbu jsem nastoupil pod tlakem svých bludů, že se musím někde schovat, to rozhodně nebyla ta správná motivace. Domů jsem se vrátil na Vánoce 2015 a po pár hádkách s lidma na internetu se psychóza dostavila znovu. Na Nový rok už jsem byl zpátky na psychiatrii se stejnými bludy a zmatkem v hlavě. Sice jsem byl za týden zpátky doma, pak ale začal nejhorší půlrok mého života. Asi z důvodu nevhodných léků a nezvyklosti na střízlivý stav jsem vůbec nebyl schopen fungovat. Všichni se ne mě vykašlali, jen moje matka ne. V podstatě jsem jen přežíval v příšerných depresích. Navíc mi reálně hrozil i kriminál kvůli tomu napadení z léta. To bylo to největší dno na světě, kdy jsem velice často uvažoval o ukončení života.
A co ti v té době pomohlo?
Věděl jsem, že potřebuji úplně změnit sám sebe, podstoupit něco tvrdého, co mě změní fyzicky i psychicky a dá mi sílu a „drive“ jít dál a všechno to zvládnout. Říkal jsem: „Pane Bože, jestli se z tohoto nějak dostanu a budu zase normálně žít, tak věřím, že je možné všechno. A nikdy si už na nic nebudu stěžovat, protože tohle je strop... nebo spíše maximální dno.“ A po různých komplikacích a dalších psychických výkyvech jsem se rozhodl pro léčbu v komunitě, kam jsem nastoupil v létě 2016. Je nutno říct, že mojí motivací k zotavení, i když vím, že to není úplně správně, byli a jsou moji rodiče.
Splnila komunita tvoje očekávání?
Rozhodně ano, ačkoli některé terapeutické přístupy kritizuji. Celkově mě tohle zachránilo a zvedlo. Vzali mi všechny léky a poslali fyzicky makat ven. Dali mi režim a aktivitu, nastartovali moje tělo a mozek přesně tak, jak jsem chtěl. Dostal jsem svoji energii a „drive“ zpět.
A vydrželo to i po návratu domů?
Samotná abstinence by nejspíš k ničemu nevedla, ale pobyt v komunitě a následná terapie se dvěma terapeuty mi velice pomohla. Z komunity jsem se vrátil v lednu 2017 a všechno začalo šlapat a fungovat. Od soudu jsem dostal naštěstí jen podmínku. Mám práci, splácím dluhy, nemám deprese ani absťáky, nemusím nikomu lhát. Mám zpět úžasný vztah s rodiči. Také jsem si našel přítelkyni a byl jsem s ní a jejím synkem 10 měsíců. Tento vztah mi vlastně pomohl upevnit vůli k abstinenci a negativní postoj k lékům a drogám. Dnes jsem pracovitý člověk plný energie se smyslem pro povinnost a zodpovědnost. A i když už spolu nejsme, pořád jsem šťastný, se životem spokojený a plný touhy vzít si všechno zpět, co jsem za ty roky fetování ztratil.
Comments